Togga True Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší.

Předložená kniha se snaží předložit filosoficko-motivickou interpretaci televizní show True Detective.

Největší pozornost je věnována první řadě seriálu a to na základě přesvědčení o tenzní významové pregnantnosti první řadou nastíněných témat a motivů. První dvě hlavní kapitoly, kdy každá kapitola je pojednává o jedné z řad, se zrcadlí – od popisu prostředí přes strukturu fikčního světa až k váhavě nakročeným epilogům. Kapitola třetí (a tedy závěrečná) se po úvodních poznámkách zaměřuje na motiv jediný: na vztah paměti a života, na téma konstrukce minulosti, která je vždy nesena určitým biasem, tendenčností, zatemněností interpretačních mechanismů; jinými slovy paměť a vědomí vždy zaostávají za „děním“ světa; „ať uděláme cokoliv, vždy je příliš pozdě“.

Struktura knihy odráží situaci, kdy se interpret ocitá tváří v tvář (fikčnímu) světu, jenž má charakter asambláže, tedy charakter disjunktivní syntézy heterogenních prvků, přičemž se snaží v asambláži nalézt „stopy“ vedoucí k „řešení“. V průběhu výkladu se však ukazuje, že řada z nich funguje jako „falešné stopy“, stopy, které nikam nevedou, pouze do spletitých cest Louisianských bažin, v nichž se interpret snadno ztratí, a z nichž, pokud mu přeje štěstí, vyjde jako „někdo jiný“. Stejně jako detektivové. Stejně jako oni je i on konfrontován s tím, že aktualizace smyslu je věcí tendenčnosti a kontextu: tam, kde detektivové nahlédnou, že byli svedeni na scestí, tam interpret rozpoznává, že samotný framing vyprávění jej svádí a sváděl ke konstrukci výkladů, které se ukáží být klamnými, které mají funkci odkládání významu. A byť někteří detektivové, stejně jako interpret, nakonec dospějí k určitým odpovědím na otázky, jež hledají, stejně se nic nevyřeší.